Koronavirová nákaza u člověka

Současná doba přitáhla náš zájem vyvolaný celosvětově probíhající koronavirovou nákazou. Ze skupiny koronavirů ohrožuje člověka několik typů, z nichž většina napadá převážně dýchací systém a nákaza se může projevovat jako běžné onemocnění z nachlazení. Některé typy však představují riziko vážného až smrtelného průběhu. Mezi takové můžeme zařadit „nový koronavirus“ dnes označovaný jako SARS-CoV 2 a jím vyvolávanou chorobu jako COVID-19, která byla poprvé zaznamenána v Číně koncem minulého roku, a rozvinula se postupně do pandemie. V této podobě probíhá dosud.

Možnosti průběhu infekce „novým koronavirem“

Infekce „novým koronavirem“ může probíhat skrytě, takže vzniká otázka, zda můžeme v tomto případě mluvit o chorobě. Zatím však nevíme, jak dlouho virus přetrvává v nakažené osobě, a zda jde o „dočasný“ nebo „trvalý stav“, či se jedná o „vyléčení“ tedy o likvidaci infekčního agens hostitelským organismem. 

Virus může vyprovokovat reakci organismu, která má velice mírné klinické příznaky, připomínající běžnou chorobu z nachlazení. Příznaky mohou být také výraznější, připomínají chřipku s větší či menší akcentací dýchacích potíží. Může však také vyvolat velice závažné, až život ohrožující stavy pacienta, který vyžaduje intenzivní péči např. s přístrojovou podporu dýchání.

Z hlediska nakažené osoby byly již vysledovány určité charakteristiky, podle kterých lze usuzovat, jaký bude mít nákaza (onemocnění COVID-19) průběh. V publikaci “Why COVID-19 kills some people and spares others. Here's what scientists are finding.“ sestavil tým Live Science pořadí charakteristik podle jejich významu pro průběh onemocnění.

Zcela nepochybně snad nejdůležitější roli v reakci hostitele hraje imunitní systém, v němž dochází k hodnocení a odlišení vlastních bílkovin od cizích. I ten by spadal mezi genetické faktory stejně jako krevní skupiny a výše jmenované lokusy.

Původní zjištění IentileG z dubna 2020 o vlivu HLA výbavy hostitele na průběh onemocnění potvrdila i práce uveřejněná v Science (ZahnLM). Nejnižší vazebnou kapacitu pro SARS-CoV-2 vykazovala výbava HLA-B*46:01 a HLA-B*15:03 pak největší schopnost prezentace antigenní výbavy koronaviru imunitnímu systému, který svou buněčnou a protilátkovou reakcí bude s nákazou bojovat.

Ze „starších prací“, které studovaly vztah mezi infekčními agens a genotypem hostitele lze vzpomenout práci uveřejněnou již v roce 2012 (Chapman 2012) a později Klebanovem (Klebanov 2018), který rozdělil nákazy podle cesty vstupu do organizmu, pobytu v něm a reakce imunitního systému. S rostoucí znalostí genomu se začaly uplatňovat asociační studie GWAS (GenomeWide Association Studies) založené na porovnávání celogenomových analýz s průběhem nákazy infekčním agens (Mozzi, Ellinghaus).

Poznatků o odolnosti nebo citlivosti na nákazu ve vztahu ke genotypu postižených osob bude jistě postupně přibývat. Z hlediska populační diversity lidstva lze již dnes pozorovat, že ne všechna etnika jsou ve výskytu COVID-19 na stejné úrovni, stejně jako různé oblasti či regiony. Nicméně na nemocnosti COVID-19 se zřejmě největší měrou podílejí epidemiologické faktory a přístupy zdravotnických systémů. V každém případě riziko těžkého průběhu onemocnění je nejvyšší u osob vyššího věku (seniorů) v souvislosti s celkovým stavem organizmu – časté polymorbiditě.

V případě nakažlivých chorob je důležitý nejen individuální pohled na jednotlivé osoby (pacienty), ale i pohled populační

Z hlediska populačního je rozhodující způsob přenosu a vnímavost zasažené skupiny osob. V něm mají významnou roli vlastnosti obou, jak vnímavost populace osob, tak prostředí, do něhož infekční agens vstupuje. Nejvyšší vnímavost má obvykle populace “panenská“, která se ještě s příslušným agens nesetkala a má dostatečnou „hustotu“, aby přenos z jedné osoby na druhou měl vysokou pravděpodobnost. Přitom dalším faktorem je způsob interindividuálního přenosu. V případě kapénkové infekce, jaká se vyskytuje běžně u virových nákaz např. u chřipky, je podstatná vzdálenost zdroje infekce od vnímavé osoby a počet do prostředí virových partikulí. Během průběhu onemocnění v zasažené populaci obvykle hustota vnímavých osob klesá, ať už proto, že se v rámci uzdravení stávají odolnými (populace se stává promořenou), anebo nemoci podléhají.

Takže i bez účinné léčby lze očekávat, že počet nakažených bude po dosažení svého maxima postupně klesat. Ať už proto, že počet odolných osob bude v populaci stoupat, nebo populace bude fyzicky řídnout a tím možnost nákazy klesat.

Roušky nechrání ani tak osoby, které si rouškami zakrývají ústa a nos, ale osoby, které jsou v dosahu kapének, které pocházejí při výdechu od každého z nás do okolí ve vzdálenosti několika– při kašli a kýchání až 10 metrů. Takové rouška z větší části zachytí. Měly by je proto nosit převážně ty osoby, které jsou anebo mohou být nositeli virové nákazy, aby před nákazou chránily ostatní osoby, které se nacházejí v jejich blízkém okolí (především osoby k nákaze citlivé – seniory a osoby s nějakou z chronických nemocí). Z tohoto hlediska tam, kde nošení roušek je pouze doporučováno, ale není vyžadováno jako povinné, je účinnost takového opatření na potlačení šíření kapénkové nákazy v populaci málo účinná.

S tím však souvisí jedna z mnoha dosud nevyřešených otázek virových nákaz, znovu otevřená i u nového koronaviru odpovědného za onemocnění COVID-19. Ukazuje se totiž, že některé osoby mohou zůstávat PCR pozitivní řadu měsíců. Platí-li to, co bylo potvrzeno u mnoha jiných virémií pak mohou viry přetrvávat v lidském těle na mnoha místech po řadu let. A reinfekce zjištěné i u COVID-19. By mohly ve skutečnosti být jen „probuzení – aktivizace“ v našich tělech přetrvávajících virů i po zdánlivém uzdravení.